Jiří Hrdina - Chemie fungovala příliš krátce

Začínal v šesti letech v dresu mladoboleslavské Autoškody pod trenérem Folprechtem. Jak je uvedeno v jednom ze zažloutlých novinových výstřižků, ten ho zkrotil po stránce fyzické, ale také morální natolik, aby z něj vychoval skvělého hokejistu. Zpočátku totiž Jirka dělal přestupky, které trenér trestal a tím mu pomohl uvědomit si, co je v životě sportovce důležitější. A tak když na soustředění ve Vysokých Tatrách přetáhl večerku, bez milosti ho poslal zpátky domů. „Myslím, že jsem ve skutečnosti nebyl problémový hráč. Jen jsem měl na věci svůj názor a snažil se ho prosadit. Naštěstí jsem se potkal s výtečnými trenéry, především s panem Wohlem a Horešovským, se kterými se dalo dohodnout. A čím jsem byl starší, tím víc jsem v podobných diskuzích tlumočil názor celého mužstva,“ vzpomíná Jiří Hrdina, jehož z druholigové Mladé Boleslavi, kde se 5. ledna 1958 narodil, přetáhli do Sparty sekretář Hoňa Císařovský společně s vedoucím mužstva Mílou Hofmanem. Stalo se před startem sezóny 1977/78.

Jiří Hrdina
Jiří Hrdina - Chemie fungovala příliš krátce

V letní přípravě na Nikolajce mu pak hodně pomohl Kochta. Hrdinův velký vzor, kterému dělal pravé křídlo i ve svém prvním ligovém utkání, v němž záhy oslavil premiérový gól kariéry. „Třetím do útoku byl Kalivoda, záda nám kryli Kuneš s Pavlíkem, a po sedmi minutách se mi podařilo prostřelit vítkovického Podešvu. Psychicky mi to pomohlo. Já sice uměl dávat góly, ale věděl jsem, že skok z druhé ligy do Sparty bude obrovský, a tímto jsem se přesvědčil, že na celostátní ligu mám, že zvládnu její nasazení a že mi to půjde. Ještě v první čtvtině soutěže jsem vstřelil jedinou a rozhodující branku v utkání s jihlavskou Duklou. Pak už jsem toho mnoho neodehrál, trenéra Bukače jsem ale přesvědčil a dostal se natrvalo do sestavy, což v době, kdy se střídaly jen tři útoky, bylo pro mladého hráče nesmírně obtížné,“ vzpomíná elegantní bruslař, který si dělával po vstřelené brance zářez nožem do rukojeti hole, a jenž se neztratil ani v mládežnických kategoriích. Na MS dospělých se poprvé objevil v roce 1982 a o tři roky později osobně zažil v Praze titul mistrů světa.

Na dva roky si z hlavního města odskočil na vojnu do Trenčína, a když se vrátil, stal se Hrdina sparťanskou oporou, která byla trnem v oku obráncům soupeře. Zejména pardubickému Seidlovi. „Vzájemné úlety se táhly několik sezón, vždy bylo v našich soubojích něco navíc. Seidl byl fyzicky zdatný zadák, pořád za mnou po ledě jezdil, hákoval mne, osekával, rozhodčí to neviděl nebo nechtěl vidět, a mně to opakovaně vyprovokovalo k neadekvátní reakci. Jednou jsem mu dal pěstí, podruhé ho zase v odvetě přetáhl hokejkou. Vyplynulo to z emotivního boje, druhý den jsem jednání litoval, ale nedalo se nic dělat. Dostal jsem disciplinární trest a nemohl hrát,“ vzpomíná Hrdina a vysvětluje, v čem byl jiný než spoluhráč Richter. Zatím, co ten padal na led a rozhodčí soupeře vylučoval, nedovolené zákroky na Hrdinu zůstávaly mnohdy nepotrestány. „Pavel měl na to postavu i povahu. Já ale podobný přístup, něco přifilmovat, neuznával, i když to bylo ku prospěchu týmu. Protože jsem měl fyzické předpoklady, chodil jsem často do osobních soubojů. A to i v národním týmu, v němž jsem dostal za úkol získávat puky a rozehrávat je na Richtera či na Růžičku. Když mne soupeř fauloval a rozhodčí nezapískal, pochopitelně jsem byl deset patnáct vteřin ukřivděný, ale hra pokračovala a já už se nezabýval tím, proč je zákrok na někoho jiného potrestán a proti mně nikoliv. A také jsem byl s časem moudřejší a to, co mne v pětadvaceti vytáčelo, už mi bylo ve třiceti jedno. Uvědomil jsem si, že rozhodčí nemá velkou šanci zápas ovlivnit, jako například v kopané, a byl jsem vůči nim v klidu.“

Jiří Hrdina
Jiří Hrdina - Chemie fungovala příliš krátce

Na podzim 1986 dostalo Hrdinovo sparťanské působení nový rozměr, když se zrodila nesmírně produktivní řada s Davidem Volkem a Jiřím Doležalem. „Prostě mezi námi fungovala potřebná chemie, která byla vlastní i jiným slavným útočným seskupením, mám na mysli Martince, Šťastného a Nováka v Pardubicích nebo Pateru, Procházku a Vejvodu na Kladně. I u nás bylo od prvního okamžiku znát, že spolupráce bude fungovat. David byl rváček, Jirka obranář, který nás jistil zezadu. Všichni jsme byli dobří bruslaři, měli stabilitu a soupeř nás jen těžko odstavil od puku. Jako jedni z prvních jsme zkoušeli hru se staženým středním útočníkem a s Jirkou Doležalem jsme se operativně domlouvali, teď budeš vzadu ty, teď já. Tím jsme zmátli soupeře, který očekával něco jiného, a vytěžili z toho řadu brejků.“ Celá trojice se sešla i v národním týmu, ve Spartě však finálního úspěchu nedosáhla. Po zimních olympijských hrách v roce 1988 už se totiž Hrdina domů nevrátil a zůstal v zámoří, kde měl předjednánu smlouvu s místním klubem Calgary Flames. „Pokud bychom spolu hráli ještě další dva roky, věřím, že by jsme Spartu dotáhli k mistrovskému titulu. S mým odchodem ale mužstvo ztratilo část úderné síly a Košice ho ve finále udolaly jednoduchostí. Jenže já byl na přestupu do Calgary dohodnutý už od léta předchozího roku, kdy přijel Cliff Fletcher, generální manažer Plamenů, a na Pragosportu oficiálně vyjednal podmínky mého odchodu do NHL. Ve Spartě z toho nadšení nebyli, ale trenéři věděli, že mi v cestě za oceán nemůžou bránit, že je to pro mne jedinečná příležitost.“

A opravdu byla. Už o rok později oslavil Jiří Hrdina zisk nejprestižnější klubové trofeje, Stanleyova poháru, a obdobný pocit nadšení si vychutnal, ovšem už ve službách Tučňáků z Pittsburghu, ještě dvakrát. „Po náročných sezónách v NHL a především po zisku tří Stanley Cupů už nebyla vnitřní síla ani chuť vrátit se do české extraligy a zase jako za starých časů se tahat s báglem do autobusu a objíždět tuzemské stadióny. Vždyť hokej na nejvyšší úrovni jsem hrál patnáct let a měl jsem toho dost,“ vysvětluje původně pravé křídlo, později střední útočník Jiří Hrdina, kterému se v rámci oslav stoletého sparťanského jubilea dostalo mimořádné pocty. Jako služebně nejmladší hokejista byl po boku legend Zábrodského, Tikala, Guta, Havla a Holečka zařazen do historického All star týmu. Na domácí kariéru bude mít navždy i jednu úsměvnou vzpomínku. „Nezapomenu, jak Tomáš Netík přinesl do sparťanské kabiny živého černého kocoura pro štěstí. Byl to takový ten klasický český Mikeš. Vozili jsme ho ve speciální kleci na každý zápas třeba i do Košic. A nejúsměvnější byly chvíle, kdy trenér Wohl vedl před utkáním přípravu, posadil si Mikeše na rameno a vypadal jako čaroděj...“

Autor: David Soeldner
AKTUÁLNĚ NA HCSPARTA.CZ

Změny v extralize juniorů pro sezonu 2018/19

Autogramiáda A-týmu na běhu Sparťanská pětka

Beran: Zájem Sparty je pro každého hráče čest

Rozhovor s Petrem Břízou pro deník Sport